Osada Amarillo

          Září - měsíc lovu... sedíme s Marií a Václavem Bízkovými na terase před jejich nynější chatou, vychutnáváme si poslední laskavé dny Indiánského léta a "lovíme" vzpomínky na časy minulé - propadáme se do padesátých let a zůstáváme v nich...zapínám záznamník a stávám se svědkem jejich příběhu...;-)

         VÁCLAV:   Tohle místo jsme objevili v jednapadesátém roce, nebo dvaapadesátém...můžeme se plést vždycky o rok...

          MARIE: V jednapadesátým jsme už chtěli stavět...muselo to být před padesátým...

                 VÁCLAV:  Kdepak babi, muselo to být v jednapadesátým - už jsi chodila s Pecounem...v padesátém třetím jsme se brali. Mám pro to technický argument - já jsem Pecouna, od kterého jsme tu chatu v 70. letech koupili, poznal, když jsem v 51. roce přišel do průmyslovky.

                 Měli jsme každej motorku a někdy v září, koncem 51. roku nás pozval do chaty, kterou postavil jeho táta...tenkrát jsme poprvé zjistili, že existuje údolí, kterému se říká Amarillo - tenkrát už tady všechny chajdy stály, včetně té , která vyhořela, jak je Salač (dříve Pagánova, nynější Pochmannovi)...kromě té naší, zadní! ( Nynější Smrčín)   
               Jezdívali jsme jako parta, ještě s Krejčíři, sem, k Pecounovi na chatu. (Karel Krejčíř začal stavět hned za Honzou Pokorným, dělali jsme si srandu, že staví na Honzově hajzlu :-D) Nebyli jsme už sami, byli jsme všichni ženatí...a tak jsme se s Jirkou Štičkou domluvili a s lahví Rumu vyrazili na Zbraslav za hajným a získali jeho svolení pro stavbu! :-)
 

           MARIE: To bylo dřív...:-/

       VÁCLAV:  V padesátém čtvrtém jsem skončil průmyslovku a hned šel na vysokou, jsem si jistý! A víš, proč? Protože v době té stavby nás přišel navštívit profesor, který přednášel "pružnost a pevnost" a ptal se, jestli jsme trámky kostry dělali podle "Techmayerova vzorce"...potom jsem u něj dělal i zkoušku! Proto to vím, byl jsem už v druhém ročníku, takže opravdu 55.! :-D
                  Ta stavba samozřejmě trvala přes půl roku. Nejdřív jsme museli udělat podezdívku - zastavili jsme u Vranské přehrady s náklaďákem, naházeli do něj starou dlažbu a vyházeli nahoře na louce.
 

.

MARIE: Hajnej Lněnička nám dokonce nabídnul, ať si sami vybereme místo...

 VÁCLAV:  Plácek tam samozřejmě tenkrát nebyl, všechno jsme museli vykopat. Naštěstí nám tam nestál žádný strom, takže stačilo jen místo rozšířit. Původně jsme měli vybráno o kus výš, ale byli jsme tam ztracení...tak jsme se posunuli blíž ke stezce a vrátili se"zpátky do osady". ;-)
 

.

M: No, a Jirka Štička tenkrát objevil ten dřevěnej barák v Košířích...

V: Bývala to taková podlouhlá ubytovna u tramvajové smyčky. Snad po Němcích, nebo po Rusácích? Tu jsme museli rozebrat a "Pragou V3S" odvézt zase na louku....

M: Máma tenkrát šílela, byly jsme s Martičkou obě v jináči a ty trámy a prkna jsme snášely z louky na plácek! Prý jsme se úplně zbláznily! :-D
 

   .   .

      V: Žádný projekt jsme neměli, jen jsme odhadli velikost - chtěli jsme chajdu delší s tím, že jí rozdělíme na dvě půlky...spodek byl společný a nahoře měly být dvě oddělené místnosti - o ty jsme potom losovali... A v 56. roce bylo hotovo.Takhle společně jsme tam byli deset let, do našeho odjezdu do Indie...

     M: Jeli jsme tam pracovně na tři roky a tak jsme Štičkovi nabídli koupi naší půlky s tím, že si po návratu pořídíme něco nového...tenkrát jsme koupili TUHLE chatu od Pecouna...a jsme v ní doteď;-)

   ...interní paměť záznamníku je už dávno plná, ale my si ještě dobrou hodinu povídáme o starých časech, o dobách, kdy osada žila vyvoněnými pařbami, frcy, karnevaly...a chata č. 96? Ještě několikrát změnila majitele, než jsme ji pro sebe objevili v srpnu 2008 - od té doby je SMRČÍNEM! ;-)