Osada Amarillo

                              "Rok se s rokem sešel..." píše Martin Maršálek "...a k prvnímu dílu naší knihy přichází druhý..."

                                                Než se začtu, zkusmo přičichám (Nemohu jinak,  je to můj tradiční rituál! :-D) a svým frňákem nespravedlivě hodnotím dílo...nevoní jako obvykle, začínám tedy listovat - zastavuji se na stránce č. 35! ;-)

                                         "Druhým údolím proti proudu řeky od vlakové zastávky Petrov u Prahy je údolí osady Amarillo. Prudké lesnaté údolí, kde se říkalo "V Beranu" se táhne od obce Petrov a trampové jeho spodní část začali navštěvovat koncem 20. let.  Byli to kamarádi z Prahy Podolí Zdeněk Melč, Kája Choc, Emil Matyásko, Šídlo a Tonda Průcha.
                               Zpočátku museli vzít zavděk stany, zanedlouho ale vybudovali první chatu. Následovaly chata Rumla a Tondy Kadlece, chata Oty Lexy, Chata Káji Šlaise a Rudly Hofmana (Buckaro) a chata Komárkova. Těchto pět chat vytvořilo roku 1931 osadu Amarillo. Osada dostala svůj název podle města ve státě Texas v USA.

                               Do roku 1934 ještě na osadu přibyli Vašek Hartmann s Mírou Krejčím (odkoupili chatu Rumla a Kadlece), Vašek Michálek (chata u řeky). Míra Krejčí si s bratrem Honzou roku 1934 postavili vlastní chatu. V tomto roce přišli na osadu i Rudla Lanz s Pepou Soukupem a postavili další chatu.

                                 Mezi další osadníky 30. let patřili Vašek a Jenda Pohlové, Vašek Hradec, Vilda Werner, Weisskopf,  Jarka Šulc, Kája Svátek, Vláďa Fiřt, J. Ehrlich, M. Soudský, Zourek, Drbohlav, Hruška, Springer, Jirka Hájek, Jete Syruczková,  Růža Bunzlová, Jiřka Soukupová, Hartmannová, Honza Pokorný, Fanda Pecka.

                        Volejbalové hřiště si osadníci vybudovali  na druhé straně řeky, naproti údolí. Tam se nacházelo i hřiště okrašlovacího spolku (obě zanikla během 2. světové války).

                        Malé deblové hřiště bylo na osadě na plácku u trati (zaniklo v padesátých letech). Později též osadníci chodili hrát volejbal a nohejbal na hřiště osady Hřebena.

                                         Nu Martine, nedbám na to, že z tvé knihy necítím vůni (lepidla?) z mého dětství (a nedbal jsem na to nikdy :-D)!

                                       Čtu si nahlas všechna ta jména a raduji se, že, i díky tobě, znovu vstoupila do PŘÍBĚHU!

          Chceš vědět víc? Klikni na...OSADNÍ TOULKY ;-)